Ze života v TARDIS

Doctor šel chodbou v TARDIS. Uslyšel zvuk, který ho zaujal. Bez okolků otevřel dveře do místnosti plné páry.
„Donno, ty si zpíváš ve sprše?“
„Co děláš u mě v koupelně?“
„Jsem se chtěl zeptat, jestli se můžu přidat?“
„Do sprchy? To si vyhoď z hlavy.“
„Ale proč bych ti tam lezl, mám vlastní. Ke zpěvu.“
„Tak zpívej.“

Později Donna žehlila. Doctor se jí začal přehrabovat v koši s prádlem.
„Donno, tys mi vyprala?“
„Jo.“
„Nemůžu najít trenýrky.“
„Který trenýrky?“
„Modrý s červeným vláčkem.“
„Jo tyhle. Tak ty mám teď místo pyžama.“
„Donno, co jsem ti říkal o svém spodním prádle?“

Freud by se divil

Donna vešla do řídící místnosti TARDIS, s mocným výdechem se pokoušejíc zapnout knoflíček na halence. Konečně se zdařilo. Tedy, až do okamžiku, než se nadechla a neposedný knoflík se vydal na cestu ukončenou o zavřené oko podřimujícího Doctora.

Šplhem ku zdraví

Viseli z útesu. Přesněji, Donna visela za lano. On visel za její boky. Jak děkoval vesmíru za její boky.
„Co budeme dělat?“
„Vyšplháš?“
„To si děláš srandu? Po laně nevyšplhám sama, natož s tebou!“
„Drž se,“ přikázal jí šplhaje přes ni.
„To si děláš tuplem srandu!“
Po několika nekonečných minutách se úspěšně vydrápal. Zároveň se naučil několik anglických nadávek, o jejichž existenci neměl ponětí, dokud Donně nešlápl na hlavu. Alespoň ji vytáhl nahoru. Zadýchaně leželi na zemi, když se Doctor začal smát.
„Co?“
„Jsem rád, že jsem ti vyhodil to dévédéčko ‚Jak na pevné boky‘.“
Ta facka byla určitě zasloužená.

Šedesátá

Když jí oznámil, že kvůli poruše na TARDIS zůstanou uvězněni na týden v Londýně šedesátých let, myslela, že ho praští. Vlastně ho praštila.

První den ušel.

Druhý den omylem potkala svou matku. V Tescu.

Třetí den se začal nudit.

Čtvrtý den se začala nudit.

Pátý den začaly hloupé sázky.

Šestý den mu musela dát šedesát liber, protože se vsadili, že vykouří za sebou šedesát cigaret, aniž by mu bylo zle. Zatracený respirační okruh.

Sedmý den jí je musel vrátit, protože zvládla to stejné s čokoládovými sušenkami. Praxe.

Osmý den odlétali. Oba uznali, že šedesátá léta nemusí dalších šedesát let vidět.

Jiné řešení

Vražda na tyranu není zločinem. Dobro většiny převažuje nad menšinou. Neexistuje jiné řešení. Takhle to bude nejlepší.
Tolik výmluv a vždy se stejným výsledkem. Zkáza a smrt. Jejíž byl příčinou. Nikdy nečekal na následky svých činů. Utekl do TARDIS a byl pryč dřív, než dopadl prach.
Stejně tomu bylo i nyní. Jedno stlačení páky. Jen jedno. A bude konec, dvacet tisíc lidí zemře.
Buď oni, nebo planeta.
Není zbytí.
Není alternativa.
Zbude po nich jen další mrak v jeho už tak černém svědomí. Další z mnoha, s kterými se bude muset vyrovnat.
Stačí stisknout.
Potom ucítil její ruce na svých.

Špatně interpretované kakao

Wilfred a Donna popíjeli kávu. V kuchyni stál velmi nešťastný Doctor. V ruce držel příruční vysavač.
„Opravdu musím?“ zeptal se ještě jednou zdrceně.
„Jop,“ odpověděla mu Donna a pokračovala s Wilfem v prohlížení fotografií z planety Blotch.
„Ale to prostě je nedůstojné Pánů Času.“
„Hele, já to kakao nevysypala. Nekecej a vysávej.“
„Já ho nevysypal, to je zcela špatná interpretace toho, co se ve skutečnosti stalo.“
„A co se tedy podle tebe stalo?“
„To kakao vyskočilo z poličky, zaútočilo na mě, otevřelo si víčko a vysypalo samo sebe.“
„Opravdu? Už se těším, až tuhle verzi uslyší moje matka.“
Začal vysávat.

Decoy Bride

Čekají nás zajímavé časy...