Doctorův (málem) poslední bonbónek

Doctor tušil, že nejen on má slabost pro zrzavé vlasy. Třeba tahle rasa Boblatairů. Jak Donnu uviděli, ustanovili ji svou bohyní. Teď seděla na trůně a cpala se bonbóny. Na rozdíl od něj. Byl přivázaný ke kůlu s pocitem, že dnes bude k večeři timelordí stehýnko.
„Donno, to fakt není vtipný.“
„Ale no tak, Doctore, kam se poděl tvůj smysl pro dobrodružství.“
Rád by jí odpověděl kam přesně, ale v tu chvíli Bolblatairové popadli kůl a nesli ho k ohništi.
„Donno!“
„Nepišti, dám si poslední bonbón a zachráním tě.“
Svému slibu nakonec dostála, ale ne dokud neměl ohořelou část kabátu.

Doctorovo pochybné hrdinství

Donna Noble si odfrkla neposedný pramen vlasů z obličeje a založila ruce na prsou. Za půl roku cestování s tím absolutně nemožným mimozemským vyžletem byla už zvyklá na leccos. Dnes se však Doktor skutečně překonal. Hrdina! Zachránce světů! Postrach Daleků a jiné vesmírné havěti. Víte, co jí s tím vesmír může?! Trvalo jí přes půl hodiny ho jen protlačit skrz dveře. Musela se do něj opřít celou svou vahou, než ty jeho kostnatý ruce pustily rám! Chvilku se dokonce bála, že ho bude muset praštit po hlavě a pronést v bezvědomí. Ne, k zubaři už s ním prostě znovu nejde.

Není svišť jako svišť

Seděli na stromě. Doctorovy nohy se kymácely ve vzduchu. Donna všemi končetinami křečovitě objímala kmen, který se, k její nelibosti, příliš otřásal.
„Ale Donno, to je v pořádku, oni si jen tak hrajou.“
„Oni. Si. Jen. Tak. Hrajou?!“ zopakovala Donna naštvaně. „Ty potvory se pod náma snaží ten strom přehryzat! A ani to nejsou bobři!“
„Prosím tě, vždyť jsou to ještě mláďátka, to se jim přeci nemůže podařit,“ ujišťoval ji přesně v ten okamžik, kdy se kmen zlomil a spadli do vody.
„Svišti o velikosti medvědů. Špatný nápad,“ prohlásil, když se vynořil. Donna neváhala a zatlačila ho zpět pod vodu.

Různé druhy běsnění

Doctor v hlavě vypočítával druhy běsnění, na které byl zvyklý. Běsnění Daleků za účelem očisty vesmíru. Noční běsy, kterým občas propadal. Masterovy leckdy zběsilé pokusy ovládnout planetu Zemi. Osobně moc nechápal, proč zrovna Zemi, když ve vesmíru byla spousta jiných planet, které si mohl podmanit, a polovinu z nich Doctor ani neznal, natož, aby mu tam kazil plány. Nejspíš se jednalo o druh žárlivosti. No a samozřejmě staré dobré běsnění živlů. Nic ho však nepřipravilo na běsnění, které se právě odehrávalo v jeho vlastní TARDIS. Kdo mohl čekat, že Donna přehnaným způsobem zareaguje na fakt, že jim došla veškerá čokoláda?

Jde o záchranu planety

Donna seděla v křesle, konečně si vychutnávajíc chvilku klidu u beletrie, když do knihovny přibloumal znuděný Doctor. Chvilku jen tak vířil prach na knihách a potom s povzdechem dopadl na gauč.
„Donno, já se nudím,“ postěžoval si na očividné. Nepřítomně přikývla. „Pořídíme si dítě.“
Upustila knihu a spolu s ní jí spadla i čelist.
„Přemýšlej o tom, bude inteligentní po mně, zrzavý po tobě, oči bude mít…jaký bude chtít. Mohli bychom přidělat na konzolu dětskou sedačku a…“
„Tak tohle ne!“ vyjekla Donna, vyskočila, popadla ho za ruku a táhla do ovládací místnosti. „Rychle, Doctore, nějaká planeta určitě potřebuje zachránit!“

Počkat do konce se vyplácí

„Hej, Donno, co takhle si zaskočit na koncert Queenů, vsadím se, že jsou brilantní!“
„Vydrž do konce,“ Donna nemohla odtrhnout oči od obrazovky.
„Ale prosim tebe, vždyťs to viděla stokrát,“ vypnul Doctor obrazovku a začal nastavovat páky a ovladače. „Viděl bych to na dobu po Flashovi, co ty na to, Flash, aaaauuuuaaaaaaaaaa!“
Jeho zpěv se proměnil v terorizované zakvičení, když ho Donna popadla za klopy saka: „Až na konec světa bych s tebou klidně šla, na zatracenej konec světa, ale ty nemůžeš počkat ani až mi skončí Dallas?! Víš, jak těžký je nastavit tuhle budku na správnou frekvenci v osmdesátkách?!“

Timeo Danaos et Donna ferentes

Čekal před TARDIS. Donna měla zpoždění. Snad ji neunesla nějaká sekta, která ji bude chtít obětovat. Možná ji měl jít hledat. Potom uviděl dva řecké vojáky vléct zrzku. S hrůzou přemýšlel, co se stalo, když se jim Donna vysmekla křičíc: „Jé, to je von!“
„Pane, patří vám tato Keltka?“ optal se voják. Donna se opřela o TARDIS a svezla podél stěny.
„Vlastně ano,“ povzdychl si Doctor, vytáhl z kapsy drobné a dal mu je. Vojáci se otočili k odchodu.
„Ahoj, klucí!“ zavolala za nimi Donna a nahnula se nad trávník. „Budu blinkat…“
‚Nevěř Řekům, kteří Donnu přinášejí,‘ pomyslel si Doctor.

Červená hlava a černý kabát, no, to se plete

Mulder nesnášel lomy. Poslední vyšetřování ho zavedlo do jednoho z nich. Navíc se mu ztratila Scullyová a už ji pět minut hledal. Konečně v dálce zahlédl červenou hlavu a černý kabát. Rozeběhl se. Viděl ji, jak šplhá nahoru po stěně. Přeběhl blíže a chtěl se vyšplhat za ní, když najednou šplouch a byl politý slizem. Pohlédl nahoru. Na srázu ležel hubený týpek s kýblem a vedle něj zrzka v kabátě, kterou si předtím spletl se Scullyovou.
„Promiň kámo, já myslel, že seš to strašidlo,“ pozvedl chlapík omluvně kýbl.
„Já si myslel, že je Scullyová,“ povzdechl si Mulder ukazujíc na Donnu.

V mlze, která by se dala krájet...

Mlhu, která by se dala krájet, viděl Doctor naposledy při návštěvě Rákosníčka. Padla na ně znenadání a teď v ní hledali TARDIS.
„Doctore?“ ozvala se Donna váhavě. Potom ucítil až příliš intimní dotek. Vyjekl.
„Donno, tam mi nesahej, to nebyla ruka!“
„Promiň… A jak mám v týhle mlze vědět, že tam máš předek, nevidím ani tvůj kostnatej zadek!“ ohradila se a konečně nahmatala jeho původně hledanou ruku.
„Zato tvůj zadek z tý mlhy přímo vystupuje,“ přešel do ofenzivy.
„Abys věděl, tuhle byl můj zadek prohlášen za umělecké dílo.“
„Jo, ale to jsme byli v baroku.“
Mlha skryla její vražedný pohled.

V dobrém i zlém

„Bylo to od nich hezký, že nám udělali rozlučkový večírek, obvykle ani nepoděkujou.“
„Víš, Donno, nebyla to úplně rozlučka, jako spíš, no, přečti si to sama,“ neochotně ji podal kus papíru.
„Oddací list?! Děláš si srandu?! Okamžitě to otoč, musíme se rozvést.“
„Jejich kultura rozvod neuznává, prostě to roztrhej a vyřešeno.“
„Úřední listinu nemůžeš přece jenom tak roztrhat, to by byl ve vesmíru pěkný chaos.“
„Ale prosím tebe, kdybych si nechával každý oddací list, co jsem kde kdy dostal,“ chtěl jí to vysvětlit, ale Donna se zlomyslným úsměvem listinu složila a schovala do výstřihu.
„Jen počkej, až to uvidí máma.“

(Ne)oblíbený sport

Všichni do řady, nástup, hezky podle velikosti. Vpravo v bok. Poklusem klus. Parkem jako stádo idiotů. Vždycky měla pocit, že si nafackuje vlastním poprsím. S tempem, kterým se nezadržitelně zvětšovalo, ani nemělo cenu si kupovat sportovní podprsenku. Jakmile se naskytla příležitost, ladně zaplula do křoví a zapálila si cigaretu. Frajerka.
Překotný běh o dvacet let později jí naznačoval, že měla v mládí méně kouřit a více běhat. S tím odporným množstvím útěků o život, které provozovala, by se určitě vyplatila i ta sportovní podprsenka, ale to by v ní musela chodit pořád. Prostě až ho doběhne, kopne Doctora do zadnice.

Vydařený piknik

„Příště, až řeknu, že bych si dala oddechový piknik, myslím tím oddechový piknik a ne překotný útěk!“ křičela na něj, to zvládla, i když sotva popadala dechu po svém životním nejlepším čase v běhu na sto metrů.
„Nemáš po ruce klíč, já ten svůj nemůžu najít,“ odpověděl a s vyděšeným výrazem si šacoval kabát, kalhoty i sako.
„To proto, že máš nekonečný kapsy plný nekonečnýho bordelu,“ odstrčila ho od zámku a rychle odemkla. Zmizeli v TARDIS s rázným zabouchnutím dveří. Během několika minut se loď dematerializovala z planety.
Ze stráně jí zamával poslední masožravý petrklíč, třímajíc v listech piknikový koš.

Donna Nobilis Lassus

„Co bys řekla antickému Římu, vybereme datum a můžeme vyrazit,“ poskakoval Doctor nadšeně kolem konzole.

„Zbláznil ses?“ zamrkala Donna. „Strávila jsem osm hodin na dámském záchodě, skoro sletěla z věžáku, zachránila Londýn před proměnou v tukové ťuntíky. Teď si jdu vybalit, najíst se a spát.“

Sledoval ji s nechápavým výrazem. Zamračila se: „Copak ty nikdy nespíš? Nejíš? To pořád jenom pobíháš?“

„Ano! Vždycky v pohybu, to jsem já. Nezastavitelný. Jako perpetuum mobile,“ rozhodil ruce a přitom udělal piruetu při pohybu mezi páčkami.

„Per co? Na tohle jsem moc utahaná,“ zívla, vzala do ruky kufr a zamířila do svého pokoje. Spát.

Kvalitní materiál

„Nevrť se.“
„Když mě to škrtí.“
„Samozřejmě, je to korzet.“
„A je mi zima.“
„Promiň, v tomhle století nemají centrální vytápění.“
„Chytá mě křeč.“
„Pro krásu se musí trpět, Donno.“
„Mohli byste se přestat hádat, potřebuji se soustředit,“ napomenul je sir Joshua Reynolds.
„Slyšíš, přestaň kňourat.“
„Jak bude ten obraz hotový, ještě uvidíš kňourání.“

Později stáli v Huntingtonově galerii. Portrét Tragické múzy tam stále byl, ale vypadal trochu jinak.
„To je prostě...já nemám slov.“
„To je asi poprvé.“
„Ale změnili jsme minulost?“
„Nic, co by svět nezvládl. Myslím, že tentokrát byl předlohou mnohem kvalitnější materiál,“ zazubil se na ni. Zčervenala.

Prázdno

Málokdy si uvědomoval skutečnou velikost TARDIS, jako když tam zůstal sám. Byl zvyklý, že ho opouštějí. Ale obvykle ne takhle. Většinou věděl, že ať se stalo cokoli, zůstala po něm v jejich životě stopa, že je změnil. Ne tohle.

V kuchyni zůstala jen druhá prázdná židle. Na stole zůstal nedojedený toust a hrnek od kávy. V podstatě vše, co mu zůstalo po jeho nejlepší přítelkyni. Která se nikdy nebála mu říct svůj názor. Která ho dokázala praštit, když se jí něco nelíbilo. Která ho nikdy nestavěla na piedestal. S kterou se vždy zasmál.

Vyčerpaně se zhroutil na protější židli.

„Donno…“

Neparkovat

TARDIS přistála.

Otevřel dveře.

„Ups“ bylo vše, co stačil říct, než se ozval praskavý zvuk. Potom už se jen dovnitř valila voda. Spousta ledové vody. Donna měla dost rozumu se chytit jednoho z pilířů a vytáhnout na něj i jeho. Oba se částečně topili, nejen Donně, ale i jemu uniklo pár nadávek.

Když proud vody konečně ustal po čase, který se zdál pouze nekonečný, zůstalo na podlaze TARDIS blíže nespecifikované množství ryb. Došli ke dveřím. Naskytl se jim pohled na dno jezera. Daleko nad nimi se nacházela ledová střecha s dírou po TARDIS.

„Doctore… doufám, že máš v TARDIS špunt.“

Může se to stát i vám

„Proč na nás všichni zírají?“ šeptajíc se k němu naklonila. Rozhlédl se po okolním davu.

„Ale oni nezírají na nás. Oni sledují tebe,“ odpověděl, ruce v kapsách, a obrátil zrak zpět někam k nebesům.

„Proč proboha by se dívali na mě?“ zamračila se.

„Jestli sis nevšimla, tady ve starém Japonsku je většina žen drobná a černovlasá,“ otočil se zpět na ni. „Ty máš jasně zrzavé vlasy, výrazné… proporce a jsi poměrně vysoká.“

„Ach tak,“ zamyslela se. „A proč sledují jen mě a ne i vysokou hubenou bleduli jako ty?“

„Protože já, drahá Donno, nemám vzadu cíp sukně strčený do punčocháčů.“

Trumf

Další den. Další planeta. Další vězeňská cela.
Popravdě, začínalo to být únavné. Na co měl psychopapír, když stejně nakonec skončil ve vězení?
K čemu sonický šroubovák, když nefunguje na dřevo. Proč má polovina cel ve vesmíru dřevěné dveře? Proč si ještě nepořídil lepší model?
Stejná situace, stejně zbytečné dialogy se strážnými, stejné výhrůžky od Donny na stranu celého vesmíru.
Nakonec její stejné prohlášení: „Počkat, ještě mám v rukávu jeden trumf!“ následovaný narovnáním a srovnáním předností v podprsence.
„To mi nepřijde jako rukáv, Donno.“
Stejná mlaskavá facka jako vždycky.
Možná by měl něco se svým životem udělat. Třeba si pořídit motýlek.

Ze života v TARDIS

Doctor šel chodbou v TARDIS. Uslyšel zvuk, který ho zaujal. Bez okolků otevřel dveře do místnosti plné páry.
„Donno, ty si zpíváš ve sprše?“
„Co děláš u mě v koupelně?“
„Jsem se chtěl zeptat, jestli se můžu přidat?“
„Do sprchy? To si vyhoď z hlavy.“
„Ale proč bych ti tam lezl, mám vlastní. Ke zpěvu.“
„Tak zpívej.“

Později Donna žehlila. Doctor se jí začal přehrabovat v koši s prádlem.
„Donno, tys mi vyprala?“
„Jo.“
„Nemůžu najít trenýrky.“
„Který trenýrky?“
„Modrý s červeným vláčkem.“
„Jo tyhle. Tak ty mám teď místo pyžama.“
„Donno, co jsem ti říkal o svém spodním prádle?“

Freud by se divil

Donna vešla do řídící místnosti TARDIS, s mocným výdechem se pokoušejíc zapnout knoflíček na halence. Konečně se zdařilo. Tedy, až do okamžiku, než se nadechla a neposedný knoflík se vydal na cestu ukončenou o zavřené oko podřimujícího Doctora.

Šplhem ku zdraví

Viseli z útesu. Přesněji, Donna visela za lano. On visel za její boky. Jak děkoval vesmíru za její boky.
„Co budeme dělat?“
„Vyšplháš?“
„To si děláš srandu? Po laně nevyšplhám sama, natož s tebou!“
„Drž se,“ přikázal jí šplhaje přes ni.
„To si děláš tuplem srandu!“
Po několika nekonečných minutách se úspěšně vydrápal. Zároveň se naučil několik anglických nadávek, o jejichž existenci neměl ponětí, dokud Donně nešlápl na hlavu. Alespoň ji vytáhl nahoru. Zadýchaně leželi na zemi, když se Doctor začal smát.
„Co?“
„Jsem rád, že jsem ti vyhodil to dévédéčko ‚Jak na pevné boky‘.“
Ta facka byla určitě zasloužená.

Šedesátá

Když jí oznámil, že kvůli poruše na TARDIS zůstanou uvězněni na týden v Londýně šedesátých let, myslela, že ho praští. Vlastně ho praštila.

První den ušel.

Druhý den omylem potkala svou matku. V Tescu.

Třetí den se začal nudit.

Čtvrtý den se začala nudit.

Pátý den začaly hloupé sázky.

Šestý den mu musela dát šedesát liber, protože se vsadili, že vykouří za sebou šedesát cigaret, aniž by mu bylo zle. Zatracený respirační okruh.

Sedmý den jí je musel vrátit, protože zvládla to stejné s čokoládovými sušenkami. Praxe.

Osmý den odlétali. Oba uznali, že šedesátá léta nemusí dalších šedesát let vidět.

Jiné řešení

Vražda na tyranu není zločinem. Dobro většiny převažuje nad menšinou. Neexistuje jiné řešení. Takhle to bude nejlepší.
Tolik výmluv a vždy se stejným výsledkem. Zkáza a smrt. Jejíž byl příčinou. Nikdy nečekal na následky svých činů. Utekl do TARDIS a byl pryč dřív, než dopadl prach.
Stejně tomu bylo i nyní. Jedno stlačení páky. Jen jedno. A bude konec, dvacet tisíc lidí zemře.
Buď oni, nebo planeta.
Není zbytí.
Není alternativa.
Zbude po nich jen další mrak v jeho už tak černém svědomí. Další z mnoha, s kterými se bude muset vyrovnat.
Stačí stisknout.
Potom ucítil její ruce na svých.

Špatně interpretované kakao

Wilfred a Donna popíjeli kávu. V kuchyni stál velmi nešťastný Doctor. V ruce držel příruční vysavač.
„Opravdu musím?“ zeptal se ještě jednou zdrceně.
„Jop,“ odpověděla mu Donna a pokračovala s Wilfem v prohlížení fotografií z planety Blotch.
„Ale to prostě je nedůstojné Pánů Času.“
„Hele, já to kakao nevysypala. Nekecej a vysávej.“
„Já ho nevysypal, to je zcela špatná interpretace toho, co se ve skutečnosti stalo.“
„A co se tedy podle tebe stalo?“
„To kakao vyskočilo z poličky, zaútočilo na mě, otevřelo si víčko a vysypalo samo sebe.“
„Opravdu? Už se těším, až tuhle verzi uslyší moje matka.“
Začal vysávat.