Freud by se divil

Donna vešla do řídící místnosti TARDIS, s mocným výdechem se pokoušejíc zapnout knoflíček na halence. Konečně se zdařilo. Tedy, až do okamžiku, než se nadechla a neposedný knoflík se vydal na cestu ukončenou o zavřené oko podřimujícího Doctora.

„Au! Co to bylo?!“ vyskočil na nohy a zmateně se rozhlížel.

„Promiň, ulítnul mi knoflík. Ta halenka se snad srazila nebo co,“ uvažovala Donna a snažila se přitáhnout k sobě rozjíždějící strany nešťastného kousku oblečení. Doctor na ni konsternovaně zíral. „Musíš mi koukat na prsa?“

„Já ti nekoukám na prsa, já koukám, že to není žádná tvoje halenka, ale moje košile,“ ukázal na ni a lhal jen částečně, skutečně to byla jeho košile. Zároveň jí ale koukal na prsa.

„Já ti dám tvoje košile, ještě přece nejsem blbá a poznám halenku. A copak seš buzerant, abys nosil fialovou košili?!“

Doctor ji na odpověď otočil a vytáhnul jí cedulku na límci: „Tady, podívej, je to napsaný, pánská, M&S, velikost S. To ti nebylo divný, že bys měla velikost S?“

„Chceš snad říct, že jsem tlustá?“ setřásla z krku jeho ruku, naštvaně se otočila a dala ruce v bok.

„Ne, to jsem rozhodně...“

„Po tom všem, co jsem s tebou prožila," skočila mu do řeči. "Ty si žereš jako prase, ale mě budeš vytýkat každé sousto, co?"

„Ne, ne, to ne!“ bránil se. Čelem k vyčuhující krajkové fialové podprsence se mu jen těžko hledaly argumenty. Nezbylo, než se uchýlit k pravdě. „Já myslel tvé...ehm...přednosti...jo, tak, že se přeci do S nevejdou, protože jsou tak...přednostní. Však víš, jak to myslím.“

„No to si piš, že vím,“ oči se jí nebezpečně zúžily.

„A možná být tebou, nechám si přeměřit velikost podprsenky, z téhle ti to trochu, ehm, vyčuhuje,“ nedokázal odtrhnout zrak, tedy, do té chvíle, než mu na tváři přistála facka. Zavrávoral a spadl na zadek. „To bylo za co?“

„Oči mám tady, milej zlatej vesmírnej,“ ukázala dvěma prsty na o něco výše, než kam se předtím upíral Doctorův pohled.

„Jenže ty nejsou...“

„Nejsou co,“ Donna vypadala děsivěji než tříhlavá saň.

„V mém zorném poli, od tý doby, cos mi ubalila až jsem upadl,“ bránil se Doctor.

„Jo a kde byly předtím?“

„A vůbec, ja vím, kde máš oči, tam, kde je má většina humanoidních ras," zvedl se Doctor ze země.

„A dej mi mojí košili. Budu si na ni muset zpátky přišít knoflíky...jestli je ještě někdy najdu."

„Fialova ti stejně nesluší.“

„To nevíš, ještě jsem ji na sobě neměl.“

„Tak sis ji neměl dávat do skříně s mým oblečením.“

„Jsi mi ji musela sebrat z čistýho prádla, když sis brala svoje. Já ti vyperu tvoje oblečení a ty ještě

kradeš moje. Nemáš náhodou i moje ponožky, zase se mi nějaký ztratily. Prosím, řekni, že je máš ty, protože jinak to znamená, že máme zase v TARDIS ponožkožrouta a minule trvalo 200let ho odchytit.“

„Ponožkožrouta?“

„Neříkej, žes ještě o něm neslyšela?“

„Co jsem měla slyšet?“

Doktor se podrbal na hlavě. „Ponožkožrouti jsou rozšířeni po celém vesmíru, dožívají se až 500let. Většinou okupují celé domy. Kam sis myslela, že mizí tvé ponožky, že po vyprání máš náhle jen jednu. Má šestá regenerace neměla dvě ponožky stejný. Naštěstí s tím, co nosil, to bylo jedno.“

Donna si lehce popotáhla kalhoty a zkontrolovala si ponožky. „Uf, mám je obě stejné,“ oddechla si.

„Donno, ty jsou moje,“ povzdechl si Doctor. Natáhl ruku: „Ponožky si klidně nech, ale tu košili chci vážně zpátky. Hned.“

„Když mně se líbí.“

„Počkej, jak se ti bude líbit na mně. Stejně ji nezapneš. Vlastně, teď už ani nemáš jak," ušklíbl se Doctor a dále stál s nataženou rukou.

„Však ji můžu nosit rozepnutou.“

„Jo a budeš běhat po vesmíru s půlkou podprsenky venku. Kdepak, svlíkni to a davaj.“

„No dobře,“ pomalu ji chtěla začít sundávat. „Počkej, otoč se.“

„Ale prosim tě, snad se nestydíš, jsem přeci Doctor, já už toho viděl...“

„Nemusíš vidět všechno, takže neremcej a otoč se.“

„Ale uvědomuješ si, že i když se otočím, pořád se nemáš do čeho převléct?“

„Sakra,“ zamyslela se Donna. „Hned přijdu.“

„Kam zase jdeš?!“ volal za ní Doctor.

„K sobě do pokoje se převléct.“

„Já jí ukážu celý vesmír a ona mi ani neukáže prsa...to je zase den,“ mumlal si Doctor rozmrzele.

„Donno počkej, můžu ti s tím pomoct?“

„Nevím jak ty, ale já se sama převlíkám už od školky,“ odsekla Donna a zabouchla za sebou dveře.

„Tak zase nic.“

Donna se vrátila o chvilku později, převlečená do trička. „Tady máš tu košili, si ji sežer.“

„Co to máš za tričko?“ podezíravě se podíval na Donnin svršek.

„Jaké by mělo být? Nebudeš mi teď tvrdit, že je to tvoje tričko? A tady máš tu košili,“ podávala mu inkriminovaný kus oblečení.

„Teď už ji nechci, jsou na ní určitě holčičí breberky.“

„Tak proč jsi chtěl, abych si ji sundala?!“ zvažovala, že ho tou proklatou košilí uškrtí. Žádná porota ve vesmíru by ji za to neodsoudila.

„Jsem chtěl vidět, jestli na sobě náhodou nemáš i moje spodní prádlo, když už jsi mi sebrala košili a ponožky. Vlastně můžu být rád, že ses mi nepokusila sebrat i kalhoty.“

„Jo, jako tvoji podprsenku třeba?“ pochybovačně se ušklíbla. „Kalhoty, to bys musel mít lepší vkus na obleky.“

„Spíš bys musela mít menší zadek,“ zamumlal si Doctor pro sebe.

„Cos to řekl?“

„Že do trenýrek ses mi snad neoblíkala.“

„Ty si beru na spaní,“ pokrčila rameny.

„Chceš mi říct, že spíš v mém spodním prádle?“ zarazil se Doctor a vytřeštil oči.

„Jen když nemám čistý pyžamo,“ posadila se na lavičku a zpoza ní vytáhla časopis Cosmopolitan.

Doctor se zadíval kamsi na neurčitý bod na zdi a na tváři měl zvláštní výraz. „Ty spíš v mých trenýrkách, který já předtím nosil?“

„Samozřejmě ve vypraných.“

„A Donno, tobě to nepřijde ani trochu divný?“

„Ne, proč?“

„Jak by ses tvářila, kdybych tu pobíhal v tvých krajkových kalhotkách brazilského střihu?“

„Ty ses hrabal v mém spodním prádle?“ odložila časopis, neboť příliš přesný popis jejích intimnějších kousků prádla byl zarážející.

„Kde si asi myslíš, že se bere čisté prádlo? Že TARDIS ten koš sežere a vyplivne čisté? Takovou technologii nemají bohužel ani na Gallifrey. Ale stejně, jak by ses tvářila, kdybych tu běhal v tvém spodním prádle.“

„To mi chceš říct, že to prádlo pereš ty?“

„Jo, celou dobu, vezmu ho do prádelny, naházím do pracky, nastavím praní a sušení a když spíš, tak žehlím u televizních dokumentů,“ osvětlil jí fungování koloběhu prádla v TARDIS trpělivým tónem.

Donna vyprskla smíchy: „Ty...žehlíš?!“

„Co mi zbývá? Nevzpomínám si, že bys tu chodila a ptala se, kde se bere to vyžehlené prádlo a jestli mi s tím můžeš pomoct,“ rozčíleně se zamračil. Nepřestávala se smát. „A není to zdaleka tak divný jako nosit cizí spodní prádlo, abys věděla.“

„Když...u dokumentů? To nedávaj nějaký seriál? Ježíši, ty seš fakt intouš,“ kroutila hlavou, „A vůbec ti na tom příjde divný?"

„Víš kolik tady bydlelo už ženských?! A žádná si nikdá netroufla jen tak jít a šlohnout mi trencle. Dokonce ani Rose!“ naštvaně si dal ruce v bok, na vážnosti mu to však nepřidalo. „Já si myslím, že tu mám divnou mutaci ponožkožrouta, že mi žere nejen ponožky, ale i spodní prádlo a ne, já jsem si sem přitáhnul Donnu Noble, který přijde úplně normální spát v cizím spodním prádle.“

„Počkej, ona chodila bez?“

„Rose měla spodní prádlo vlastní a to nepřitáhla do TARDIS 40 kufrů.“

„Bylo jich 42, abys věděl.“

„I kdyby jich bylo 47, tos v nich neměla vlastních věcí dost? Všechny možný sarapetičky od žehličky na vlasy až po vibrátor, ale dostatečný počet pyžam ne?“

„Já nosím jen ty oblíbené. A jak víš o tom vibrátoru?“

„Protože neustále kupuješ baterky a tváříš se při tom děsně záhadně,“ odpověděl nepřesvědčivě. Potom se zarazil. „Počkej, svoje oblíbená pyžama, nebo moje oblíbené trenýrky?"

„Ani jedno z toho nemohu vyloučit.“

„Že nemáš ty moje saténové červené trenýrky od Calvina Kleina.“

„Myslíš ty ve kterých vypadám lépe než ty?“

„A já je už měsíc nemůžu najít! A co ty víš, jak v nich vypadám. Ty teda chci zpátky, ty jsem dostal od Jackie k Vánocům.“

„Já vypadám ve všem líp než ty, protože ty jsi jen kostra potažená kůží.“

„Zato ty toho máš na rozdávání, co?“ začínala ho trochu štvát. Co to bylo za nápad, brát si do TARDISu zrzku, jakoby to někdy s nějakou dopadlo dobře.

„I kdybych měla, tobě bych stejně nedala,“ zvýšila hlas. Na svou váhu byla vážně trochu přecitlivělá.

„Jo, to bohužel vím už dávno,“ zamumlal si pro sebe.

„Cos to řekl?“

„Že jdu k tobě do pokoje najít svoje oblečení. Tohle není normální, prádlo mi nekradla ani Romana a to jsme byli skoro svoji, takhle málo chybělo a určitě by si mě vzala. Ale nelíbila se jí moje šála...“ zamířil směrem k jejímu pokoji. „A jen tak mimochodem, pořád si myslím, že to tričko je taky moje.“

„Stějně je opraný. Navíc, vždyť ty trička přece nenosíš,“ snažila se ho dohnat, když dlouhým krokem rázoval chodbou.

„A co si asi myslíš, že mám pod tou košilí?“ ušklíbnul se Doctor a zastavil u Donnina pokoje.

„Tys to myslel vážně, že půjdeš do mého pokoje?“ stoupla si před dveře.

„Dívej se, jak tam vcházím,“ lehce ji odstrčil a rozrazil dveře.

„Měla jsem to raději všechno schovat,“ povzdechla si Donna pro sobě.

„Donno! Tady je půlka mého šatníku!“

„Jen jsem si něco vypůjčila.“

„Něco? Je tu osm mých triček, devatery trenýrky, ponožky ani nepočítám a to jsem probral jen koš se špinavým prádlem!“

„Tam nic není,“ dušovala se Donna

„No, teď už tam nic není, protože se zabavuje. Prosím tě, Donno, já tě snad budu muset vzít k doktoru Freudovi, aby ti vysvětlil, že máš nějakou úchylku, která tě nutí krást spodní prádlo. A jak znám Sigmunda, určitě ti v tom najde nějaký zvrácený sexuální podtext typu že ve skutečnosti nechceš spát s mýma trenýrkama, ale se mnou.“

„To... to není vůbec pravda,“ rozmáchla se rukama, ale zadívala se na Doctora zvláštním pohledem.

„Donno, nechceš se mi s něčím svěřit?“

„Proč bych jako měla. Nemám ti k tomu co říct. Podle mě je to normální, proč bych nespala, nebo nenosila něco, co je příjemné a cítím se v tom dobře.“

„Tak proč si, proboha, nekoupíš vlastní?!“

„Je snad pohodlnější vzít si tvoje a nemusím zbytečně vyhazovat peníze za svoje.“

„Já ti snad dám peníze, aby sis šla koupit svoje vlastní,“ zamyslel se Doctor.

„To si raději kup nový šatník.“

„A co si myslíš, že teď asi budu muset udělat, když vím, žes to měla na sobě na svých...intimních partiích.“

„To chceš říct, že se mě štítíš?!“

„Ne, to jsem nikdy neřekl.“

„Teď právě jsi to řekl.“

„Ale tak jsem to nemyslel. Co je to s váma ženskýma, že vždycky překrucujete všechno, co řeknu, jak se vám to zrovna hodí. Já bych si spodní prádlo na sebe nevzal po nikom, nejen po tobě. A prosím, neříkej mi, že jsem ho po tobě posledních pár měsíců nosil, protože cítím, jak mi vyskakuje vyrážka.“

„Tak to by sis měl pořídit zásyp, to je na vyrážku nejlepší.“

„Ne na psychosomatickou. Ach jo, teď budeme muset oba k Sigmundovi,“ povzdechl si Doctor a rezignovaně si sedl na Donninu postel, s náručí plnou svého špinavého prádla z jejího koše.

„Neboj to bude dobré,“ přisedla si Donna vedle něj a poplácala ho přátelsky po rameni.

„Jak dobré?“ nechápal Doctor.

„Prostě oba jsme krapánek šílený. Jak si myslíš že se Freud zatváří, až mu řeknu, že cestuju s mužem, který tvrdí, že je 900 let stará marťan.“

„Ale, to ti řekne, že mi nemáš věřit, že jsem blázen. Víš jak dlouho už se mě snaží vyléčit z toho, že mu tvrdím, že je mi tolik a tolik a že cestuji časem? Vždyť on si myslí, že má deset pacientů se stejnou poruchou a že k němu docházím denně a to jsem tam zase půl roku nebyl, naposled jsem tam musel vzít Marthu, aby ji odnaučil obracet oči v sloup. Jo, vlastně, taky se mu nelíbí, že pokaždé přivedu jinou ženskou, prý musím něco dělat s tou promiskuitou.“

„Cože! Ty jsi tam vzal každou ženskou? To se nedivím, že si myslí, že jsi blázen. Tak třeba, pročs tam vzal Rose?“

„Tu jsem tam vzal dvakrát. Jednou má devátá inkarnace, protože si vypěstovala nezdravý vztah s kapitánem Jackem a podruhé, když nevysvětlitelně žárlila na Sarah Jane.“

„A ty se jí divíš?“

„Vždyť jsem se Sarah nic neměl a kolikrát jsem jí to řekl a stejně mi pořád nevěřila. A s Rose jen tak mimochodem taky ne!“

„To říkáš asi každé, že? Žes s tou předešlou nic neměl.“

„Ne, jen těm, který mi kradou spodní prádlo. A ponožky. A trička. A košile.“

„Ty toho s tím prádlem nenecháš, že?“

„Nemělas mi ho sebrat.“

„Dobře, můžu ti to nějak vynahradit?“ povzdechla rezignovaně.

„Přestaň mi nosit moje oblečení,“ přikázal jí. Zvedl se a vydal směrem k prádelně s Donnou v patách. Tam zahodil hromadu dříve svého prádla mezi ostatní špinavé. Pomalu aby zase vypral. Potom ukázal na koš s čistým prádlem. „A můžeš vyžehlit tu malou hromádku prádla.“

„Té kupě přes půlku pokoje říkáš hromádka?“

„Dobře, tak já to vyžehlím, až bude čas, ale na moje oblečení už prostě nesahej. Leda že...“

„Leda co?“ děsila se Donna

„Ale, nic, jen mě tak něco napadlo. Víš co, já půjdu k sobě do pokoje. Přemýšlet...jo, přesně tak, přemýšlet...nad tím, kam si zaletím pro nové spodky.“

„Leda že co?“ zavolala za ním.

„Jediný důvod, proč bys ještě někdy mohla sahat na moje spodky by byl, kdybys mi je náhodou někdy svlíkala, ale tím se nebudeme zabývat,“ zadrmolil Doctor mezi dveřmi a utekl z prádelny.

„Cože! Ty nevynecháš jediný pokus se mi dostat do ... no my víme kam!“

„Myslíš do mých trenýrek?“ zavolal do chodby Doctor, když za sebou zavíral dveře do svého pokoje. Tohle mu Sigmund už fakt neuvěří.