Timeo Danaos et Donna ferentes

Čekal před TARDIS. Donna měla zpoždění. Snad ji neunesla nějaká sekta, která ji bude chtít obětovat. Možná ji měl jít hledat. Potom uviděl dva řecké vojáky vléct zrzku. S hrůzou přemýšlel, co se stalo, když se jim Donna vysmekla křičíc: „Jé, to je von!“
„Pane, patří vám tato Keltka?“ optal se voják. Donna se opřela o TARDIS a svezla podél stěny.
„Vlastně ano,“ povzdychl si Doctor, vytáhl z kapsy drobné a dal mu je. Vojáci se otočili k odchodu.
„Ahoj, klucí!“ zavolala za nimi Donna a nahnula se nad trávník. „Budu blinkat…“
‚Nevěř Řekům, kteří Donnu přinášejí,‘ pomyslel si Doctor.

Červená hlava a černý kabát, no, to se plete

Mulder nesnášel lomy. Poslední vyšetřování ho zavedlo do jednoho z nich. Navíc se mu ztratila Scullyová a už ji pět minut hledal. Konečně v dálce zahlédl červenou hlavu a černý kabát. Rozeběhl se. Viděl ji, jak šplhá nahoru po stěně. Přeběhl blíže a chtěl se vyšplhat za ní, když najednou šplouch a byl politý slizem. Pohlédl nahoru. Na srázu ležel hubený týpek s kýblem a vedle něj zrzka v kabátě, kterou si předtím spletl se Scullyovou.
„Promiň kámo, já myslel, že seš to strašidlo,“ pozvedl chlapík omluvně kýbl.
„Já si myslel, že je Scullyová,“ povzdechl si Mulder ukazujíc na Donnu.

V mlze, která by se dala krájet...

Mlhu, která by se dala krájet, viděl Doctor naposledy při návštěvě Rákosníčka. Padla na ně znenadání a teď v ní hledali TARDIS.
„Doctore?“ ozvala se Donna váhavě. Potom ucítil až příliš intimní dotek. Vyjekl.
„Donno, tam mi nesahej, to nebyla ruka!“
„Promiň… A jak mám v týhle mlze vědět, že tam máš předek, nevidím ani tvůj kostnatej zadek!“ ohradila se a konečně nahmatala jeho původně hledanou ruku.
„Zato tvůj zadek z tý mlhy přímo vystupuje,“ přešel do ofenzivy.
„Abys věděl, tuhle byl můj zadek prohlášen za umělecké dílo.“
„Jo, ale to jsme byli v baroku.“
Mlha skryla její vražedný pohled.

V dobrém i zlém

„Bylo to od nich hezký, že nám udělali rozlučkový večírek, obvykle ani nepoděkujou.“
„Víš, Donno, nebyla to úplně rozlučka, jako spíš, no, přečti si to sama,“ neochotně ji podal kus papíru.
„Oddací list?! Děláš si srandu?! Okamžitě to otoč, musíme se rozvést.“
„Jejich kultura rozvod neuznává, prostě to roztrhej a vyřešeno.“
„Úřední listinu nemůžeš přece jenom tak roztrhat, to by byl ve vesmíru pěkný chaos.“
„Ale prosím tebe, kdybych si nechával každý oddací list, co jsem kde kdy dostal,“ chtěl jí to vysvětlit, ale Donna se zlomyslným úsměvem listinu složila a schovala do výstřihu.
„Jen počkej, až to uvidí máma.“

(Ne)oblíbený sport

Všichni do řady, nástup, hezky podle velikosti. Vpravo v bok. Poklusem klus. Parkem jako stádo idiotů. Vždycky měla pocit, že si nafackuje vlastním poprsím. S tempem, kterým se nezadržitelně zvětšovalo, ani nemělo cenu si kupovat sportovní podprsenku. Jakmile se naskytla příležitost, ladně zaplula do křoví a zapálila si cigaretu. Frajerka.
Překotný běh o dvacet let později jí naznačoval, že měla v mládí méně kouřit a více běhat. S tím odporným množstvím útěků o život, které provozovala, by se určitě vyplatila i ta sportovní podprsenka, ale to by v ní musela chodit pořád. Prostě až ho doběhne, kopne Doctora do zadnice.

Vydařený piknik

„Příště, až řeknu, že bych si dala oddechový piknik, myslím tím oddechový piknik a ne překotný útěk!“ křičela na něj, to zvládla, i když sotva popadala dechu po svém životním nejlepším čase v běhu na sto metrů.
„Nemáš po ruce klíč, já ten svůj nemůžu najít,“ odpověděl a s vyděšeným výrazem si šacoval kabát, kalhoty i sako.
„To proto, že máš nekonečný kapsy plný nekonečnýho bordelu,“ odstrčila ho od zámku a rychle odemkla. Zmizeli v TARDIS s rázným zabouchnutím dveří. Během několika minut se loď dematerializovala z planety.
Ze stráně jí zamával poslední masožravý petrklíč, třímajíc v listech piknikový koš.

Donna Nobilis Lassus

„Co bys řekla antickému Římu, vybereme datum a můžeme vyrazit,“ poskakoval Doctor nadšeně kolem konzole.

„Zbláznil ses?“ zamrkala Donna. „Strávila jsem osm hodin na dámském záchodě, skoro sletěla z věžáku, zachránila Londýn před proměnou v tukové ťuntíky. Teď si jdu vybalit, najíst se a spát.“

Sledoval ji s nechápavým výrazem. Zamračila se: „Copak ty nikdy nespíš? Nejíš? To pořád jenom pobíháš?“

„Ano! Vždycky v pohybu, to jsem já. Nezastavitelný. Jako perpetuum mobile,“ rozhodil ruce a přitom udělal piruetu při pohybu mezi páčkami.

„Per co? Na tohle jsem moc utahaná,“ zívla, vzala do ruky kufr a zamířila do svého pokoje. Spát.