„Příště, až řeknu, že bych si dala oddechový piknik, myslím tím oddechový piknik a ne překotný útěk!“ křičela na něj, to zvládla, i když sotva popadala dechu po svém životním nejlepším čase v běhu na sto metrů.
„Nemáš po ruce klíč, já ten svůj nemůžu najít,“ odpověděl a s vyděšeným výrazem si šacoval kabát, kalhoty i sako.
„To proto, že máš nekonečný kapsy plný nekonečnýho bordelu,“ odstrčila ho od zámku a rychle odemkla. Zmizeli v TARDIS s rázným zabouchnutím dveří. Během několika minut se loď dematerializovala z planety.
Ze stráně jí zamával poslední masožravý petrklíč, třímajíc v listech piknikový koš.
pondělí 14. května 2012
Donna Nobilis Lassus
„Co bys řekla antickému Římu, vybereme datum a můžeme vyrazit,“ poskakoval Doctor nadšeně kolem konzole.
„Zbláznil ses?“ zamrkala Donna. „Strávila jsem osm hodin na dámském záchodě, skoro sletěla z věžáku, zachránila Londýn před proměnou v tukové ťuntíky. Teď si jdu vybalit, najíst se a spát.“
Sledoval ji s nechápavým výrazem. Zamračila se: „Copak ty nikdy nespíš? Nejíš? To pořád jenom pobíháš?“
„Ano! Vždycky v pohybu, to jsem já. Nezastavitelný. Jako perpetuum mobile,“ rozhodil ruce a přitom udělal piruetu při pohybu mezi páčkami.
„Per co? Na tohle jsem moc utahaná,“ zívla, vzala do ruky kufr a zamířila do svého pokoje. Spát.
„Zbláznil ses?“ zamrkala Donna. „Strávila jsem osm hodin na dámském záchodě, skoro sletěla z věžáku, zachránila Londýn před proměnou v tukové ťuntíky. Teď si jdu vybalit, najíst se a spát.“
Sledoval ji s nechápavým výrazem. Zamračila se: „Copak ty nikdy nespíš? Nejíš? To pořád jenom pobíháš?“
„Ano! Vždycky v pohybu, to jsem já. Nezastavitelný. Jako perpetuum mobile,“ rozhodil ruce a přitom udělal piruetu při pohybu mezi páčkami.
„Per co? Na tohle jsem moc utahaná,“ zívla, vzala do ruky kufr a zamířila do svého pokoje. Spát.
neděle 13. května 2012
Kvalitní materiál
„Nevrť se.“
„Když mě to škrtí.“
„Samozřejmě, je to korzet.“
„A je mi zima.“
„Promiň, v tomhle století nemají centrální vytápění.“
„Chytá mě křeč.“
„Pro krásu se musí trpět, Donno.“
„Mohli byste se přestat hádat, potřebuji se soustředit,“ napomenul je sir Joshua Reynolds.
„Slyšíš, přestaň kňourat.“
„Jak bude ten obraz hotový, ještě uvidíš kňourání.“
Později stáli v Huntingtonově galerii. Portrét Tragické múzy tam stále byl, ale vypadal trochu jinak.
„To je prostě...já nemám slov.“
„To je asi poprvé.“
„Ale změnili jsme minulost?“
„Nic, co by svět nezvládl. Myslím, že tentokrát byl předlohou mnohem kvalitnější materiál,“ zazubil se na ni. Zčervenala.
„Když mě to škrtí.“
„Samozřejmě, je to korzet.“
„A je mi zima.“
„Promiň, v tomhle století nemají centrální vytápění.“
„Chytá mě křeč.“
„Pro krásu se musí trpět, Donno.“
„Mohli byste se přestat hádat, potřebuji se soustředit,“ napomenul je sir Joshua Reynolds.
„Slyšíš, přestaň kňourat.“
„Jak bude ten obraz hotový, ještě uvidíš kňourání.“
Později stáli v Huntingtonově galerii. Portrét Tragické múzy tam stále byl, ale vypadal trochu jinak.
„To je prostě...já nemám slov.“
„To je asi poprvé.“
„Ale změnili jsme minulost?“
„Nic, co by svět nezvládl. Myslím, že tentokrát byl předlohou mnohem kvalitnější materiál,“ zazubil se na ni. Zčervenala.
Prázdno
Málokdy si uvědomoval skutečnou velikost TARDIS, jako když tam zůstal sám. Byl zvyklý, že ho opouštějí. Ale obvykle ne takhle. Většinou věděl, že ať se stalo cokoli, zůstala po něm v jejich životě stopa, že je změnil. Ne tohle.
V kuchyni zůstala jen druhá prázdná židle. Na stole zůstal nedojedený toust a hrnek od kávy. V podstatě vše, co mu zůstalo po jeho nejlepší přítelkyni. Která se nikdy nebála mu říct svůj názor. Která ho dokázala praštit, když se jí něco nelíbilo. Která ho nikdy nestavěla na piedestal. S kterou se vždy zasmál.
Vyčerpaně se zhroutil na protější židli.
„Donno…“
V kuchyni zůstala jen druhá prázdná židle. Na stole zůstal nedojedený toust a hrnek od kávy. V podstatě vše, co mu zůstalo po jeho nejlepší přítelkyni. Která se nikdy nebála mu říct svůj názor. Která ho dokázala praštit, když se jí něco nelíbilo. Která ho nikdy nestavěla na piedestal. S kterou se vždy zasmál.
Vyčerpaně se zhroutil na protější židli.
„Donno…“
sobota 12. května 2012
Neparkovat
TARDIS přistála.
Otevřel dveře.
„Ups“ bylo vše, co stačil říct, než se ozval praskavý zvuk. Potom už se jen dovnitř valila voda. Spousta ledové vody. Donna měla dost rozumu se chytit jednoho z pilířů a vytáhnout na něj i jeho. Oba se částečně topili, nejen Donně, ale i jemu uniklo pár nadávek.
Když proud vody konečně ustal po čase, který se zdál pouze nekonečný, zůstalo na podlaze TARDIS blíže nespecifikované množství ryb. Došli ke dveřím. Naskytl se jim pohled na dno jezera. Daleko nad nimi se nacházela ledová střecha s dírou po TARDIS.
„Doctore… doufám, že máš v TARDIS špunt.“
Otevřel dveře.
„Ups“ bylo vše, co stačil říct, než se ozval praskavý zvuk. Potom už se jen dovnitř valila voda. Spousta ledové vody. Donna měla dost rozumu se chytit jednoho z pilířů a vytáhnout na něj i jeho. Oba se částečně topili, nejen Donně, ale i jemu uniklo pár nadávek.
Když proud vody konečně ustal po čase, který se zdál pouze nekonečný, zůstalo na podlaze TARDIS blíže nespecifikované množství ryb. Došli ke dveřím. Naskytl se jim pohled na dno jezera. Daleko nad nimi se nacházela ledová střecha s dírou po TARDIS.
„Doctore… doufám, že máš v TARDIS špunt.“
Může se to stát i vám
„Proč na nás všichni zírají?“ šeptajíc se k němu naklonila. Rozhlédl se po okolním davu.
„Ale oni nezírají na nás. Oni sledují tebe,“ odpověděl, ruce v kapsách, a obrátil zrak zpět někam k nebesům.
„Proč proboha by se dívali na mě?“ zamračila se.
„Jestli sis nevšimla, tady ve starém Japonsku je většina žen drobná a černovlasá,“ otočil se zpět na ni. „Ty máš jasně zrzavé vlasy, výrazné… proporce a jsi poměrně vysoká.“
„Ach tak,“ zamyslela se. „A proč sledují jen mě a ne i vysokou hubenou bleduli jako ty?“
„Protože já, drahá Donno, nemám vzadu cíp sukně strčený do punčocháčů.“
„Ale oni nezírají na nás. Oni sledují tebe,“ odpověděl, ruce v kapsách, a obrátil zrak zpět někam k nebesům.
„Proč proboha by se dívali na mě?“ zamračila se.
„Jestli sis nevšimla, tady ve starém Japonsku je většina žen drobná a černovlasá,“ otočil se zpět na ni. „Ty máš jasně zrzavé vlasy, výrazné… proporce a jsi poměrně vysoká.“
„Ach tak,“ zamyslela se. „A proč sledují jen mě a ne i vysokou hubenou bleduli jako ty?“
„Protože já, drahá Donno, nemám vzadu cíp sukně strčený do punčocháčů.“
pátek 11. května 2012
Trumf
Další den. Další planeta. Další vězeňská cela.
Popravdě, začínalo to být únavné. Na co měl psychopapír, když stejně nakonec skončil ve vězení?
K čemu sonický šroubovák, když nefunguje na dřevo. Proč má polovina cel ve vesmíru dřevěné dveře? Proč si ještě nepořídil lepší model?
Stejná situace, stejně zbytečné dialogy se strážnými, stejné výhrůžky od Donny na stranu celého vesmíru.
Nakonec její stejné prohlášení: „Počkat, ještě mám v rukávu jeden trumf!“ následovaný narovnáním a srovnáním předností v podprsence.
„To mi nepřijde jako rukáv, Donno.“
Stejná mlaskavá facka jako vždycky.
Možná by měl něco se svým životem udělat. Třeba si pořídit motýlek.
Popravdě, začínalo to být únavné. Na co měl psychopapír, když stejně nakonec skončil ve vězení?
K čemu sonický šroubovák, když nefunguje na dřevo. Proč má polovina cel ve vesmíru dřevěné dveře? Proč si ještě nepořídil lepší model?
Stejná situace, stejně zbytečné dialogy se strážnými, stejné výhrůžky od Donny na stranu celého vesmíru.
Nakonec její stejné prohlášení: „Počkat, ještě mám v rukávu jeden trumf!“ následovaný narovnáním a srovnáním předností v podprsence.
„To mi nepřijde jako rukáv, Donno.“
Stejná mlaskavá facka jako vždycky.
Možná by měl něco se svým životem udělat. Třeba si pořídit motýlek.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)