Jen další moment, který Donna propásla

Zahájení Olympiády se blížilo a Londýn už nežil ničím jiným. V podstatě o ničem jiném se nemluvilo. Donna si připadala jako jediný člověk na světě, kterého to nezajímalo. Přesto se nechala přemluvit a vydala se dívat na ceremoniál do blízké hospody, ve společnosti své rodiny. Sylvia si samozřejmě neodpustila kritiku její neslavnostní nálady. Jakoby nestačilo, že už tak byla poměrně otrávená. Vracela se zrovna z toalety a samozřejmě, první, co zjistila, bylo, že propásla zapalování olympijského ohně. Jako ostatně propásla snad všechny důležité události za posledních pět let. Co ji překvapilo více, byla neobvyklá zamlklost mezi Wilfem a Sylvií a poněkud zmatený Shaun. Ani se neptala, jestli náhodou něco nepropásla. Druhý den se v novinách dočetla, že běžec upadl a pochodeň zvedl a zapálil neznámý muž. Samozřejmě, jen ve Velké Británii dokážou pokazit i něco tak obyčejného, jako podpálení ohně. Už se nedivila, že se máma a děda chovali divně. Přesto si však nedokázala vysvětlit, proč ji fotografie nějakého idiota v obleku rozesmutnila, přece to nemohlo být tím, že by jí bylo líto pokaženého ceremoniálu. Stejně jako jí ještě několik týdnů vrtalo hlavou, proč si ji dědeček velmi zvláštně prohlíží, se smutným pohledem v očích a nedokáže jí říct proč.

Doctorův (málem) poslední bonbónek

Doctor tušil, že nejen on má slabost pro zrzavé vlasy. Třeba tahle rasa Boblatairů. Jak Donnu uviděli, ustanovili ji svou bohyní. Teď seděla na trůně a cpala se bonbóny. Na rozdíl od něj. Byl přivázaný ke kůlu s pocitem, že dnes bude k večeři timelordí stehýnko.
„Donno, to fakt není vtipný.“
„Ale no tak, Doctore, kam se poděl tvůj smysl pro dobrodružství.“
Rád by jí odpověděl kam přesně, ale v tu chvíli Bolblatairové popadli kůl a nesli ho k ohništi.
„Donno!“
„Nepišti, dám si poslední bonbón a zachráním tě.“
Svému slibu nakonec dostála, ale ne dokud neměl ohořelou část kabátu.

Doctorovo pochybné hrdinství

Donna Noble si odfrkla neposedný pramen vlasů z obličeje a založila ruce na prsou. Za půl roku cestování s tím absolutně nemožným mimozemským vyžletem byla už zvyklá na leccos. Dnes se však Doktor skutečně překonal. Hrdina! Zachránce světů! Postrach Daleků a jiné vesmírné havěti. Víte, co jí s tím vesmír může?! Trvalo jí přes půl hodiny ho jen protlačit skrz dveře. Musela se do něj opřít celou svou vahou, než ty jeho kostnatý ruce pustily rám! Chvilku se dokonce bála, že ho bude muset praštit po hlavě a pronést v bezvědomí. Ne, k zubaři už s ním prostě znovu nejde.

Není svišť jako svišť

Seděli na stromě. Doctorovy nohy se kymácely ve vzduchu. Donna všemi končetinami křečovitě objímala kmen, který se, k její nelibosti, příliš otřásal.
„Ale Donno, to je v pořádku, oni si jen tak hrajou.“
„Oni. Si. Jen. Tak. Hrajou?!“ zopakovala Donna naštvaně. „Ty potvory se pod náma snaží ten strom přehryzat! A ani to nejsou bobři!“
„Prosím tě, vždyť jsou to ještě mláďátka, to se jim přeci nemůže podařit,“ ujišťoval ji přesně v ten okamžik, kdy se kmen zlomil a spadli do vody.
„Svišti o velikosti medvědů. Špatný nápad,“ prohlásil, když se vynořil. Donna neváhala a zatlačila ho zpět pod vodu.

Různé druhy běsnění

Doctor v hlavě vypočítával druhy běsnění, na které byl zvyklý. Běsnění Daleků za účelem očisty vesmíru. Noční běsy, kterým občas propadal. Masterovy leckdy zběsilé pokusy ovládnout planetu Zemi. Osobně moc nechápal, proč zrovna Zemi, když ve vesmíru byla spousta jiných planet, které si mohl podmanit, a polovinu z nich Doctor ani neznal, natož, aby mu tam kazil plány. Nejspíš se jednalo o druh žárlivosti. No a samozřejmě staré dobré běsnění živlů. Nic ho však nepřipravilo na běsnění, které se právě odehrávalo v jeho vlastní TARDIS. Kdo mohl čekat, že Donna přehnaným způsobem zareaguje na fakt, že jim došla veškerá čokoláda?

Jde o záchranu planety

Donna seděla v křesle, konečně si vychutnávajíc chvilku klidu u beletrie, když do knihovny přibloumal znuděný Doctor. Chvilku jen tak vířil prach na knihách a potom s povzdechem dopadl na gauč.
„Donno, já se nudím,“ postěžoval si na očividné. Nepřítomně přikývla. „Pořídíme si dítě.“
Upustila knihu a spolu s ní jí spadla i čelist.
„Přemýšlej o tom, bude inteligentní po mně, zrzavý po tobě, oči bude mít…jaký bude chtít. Mohli bychom přidělat na konzolu dětskou sedačku a…“
„Tak tohle ne!“ vyjekla Donna, vyskočila, popadla ho za ruku a táhla do ovládací místnosti. „Rychle, Doctore, nějaká planeta určitě potřebuje zachránit!“

Počkat do konce se vyplácí

„Hej, Donno, co takhle si zaskočit na koncert Queenů, vsadím se, že jsou brilantní!“
„Vydrž do konce,“ Donna nemohla odtrhnout oči od obrazovky.
„Ale prosim tebe, vždyťs to viděla stokrát,“ vypnul Doctor obrazovku a začal nastavovat páky a ovladače. „Viděl bych to na dobu po Flashovi, co ty na to, Flash, aaaauuuuaaaaaaaaaa!“
Jeho zpěv se proměnil v terorizované zakvičení, když ho Donna popadla za klopy saka: „Až na konec světa bych s tebou klidně šla, na zatracenej konec světa, ale ty nemůžeš počkat ani až mi skončí Dallas?! Víš, jak těžký je nastavit tuhle budku na správnou frekvenci v osmdesátkách?!“